Nikdy není pozdě začít!

Za všechno, co po fyzický stránce zvládám, vděčím fotbalu z mládí. Rychlej jsem v něm nebyl, protože mi chyběla síla. Byl jsem lepší vytrvalec. A zůstal mi cit pro míč (tam se dá asi mluvit o talentu, protože obecně míčový sporty zvládám dobře) a dobrá předvídavost (participace) plus vnímání prostoru. Tím ale výčet mých předností končí.

Zbytek jsem si musel "těžce oddřít". Například lyžovat jsem se kromě dvou "lyžáků" někde na pomezí základní a střední školy učil z videí, knih a stovek pádů. Kolečkový brusle detto.

Kritickej věk, kdy je člověk ještě poměrně rychle schopen, se učit nový dovednosti a roste na síle (puberta) jsem úspěšně prochlastal, takže když jsem vylezl ze školy, byla ze mě fyzicky docela solidní troska.

A pak jsem asi v 26 letech (znovu)objevil něco, čemu v našich kruzích říkáme pohyb. A postupně se začal učit věci, který už jsem jednou zvládal a hlavně se začal učit věci, který jsem nikdy ani neochutnal. Nebo ochutnal, ale hned vyplivnul, protože mě dřív nezaujaly.

A jo, jde to hůř než v 6 nebo 15 letech. Zkuste se poprvé učit gymnastickej most poprvé okolo třicítky. Nebo se učit házet na koš. Dělat vzpírání. Učit se běhat, žonglovat a dělat vylomeniny na kruzích a hrazdách. Není to jednoduchý. Ale jde to! Jde to i po třicítce, přestože Vám spousta lidí řekne, že to nejlepší má člověk za sebou, protože tam začínaj (zdravotní i jiný) problémy.

Já si přitom dokonce troufám tvrdit, že ty nejlepší věci jsem se naučil právě až po třicítce.

Naučil jsem se tolik dovedností, že je mi skoro líto každýho, kdo v tomhle věku rezignoval na jakejkoliv progres (v čemkoliv), protože je too old. Obecně fyzicky jsem na tom asi nejlíp v životě. Jasně, jsem průměrnej až podprůměrnej ve všech myslitelných parametrech, ale poprvé v životě jsem se u některých z nich vůbec dostal z bodu nula. Dokážu házet do dálky i na cíl. Mám sílu, kterou by mi nejeden vrstevník mohl závidět. Dokážu sprintovat (ono se to nezdá, ale vyvinout sprint dneska není nic moc běžnýho), skákat, ale i udržet rytmus. Uvolnit se a tvořit v těle napětí. Jsem schopen uběhnout maraton, stát na vlastních rukách na několik způsobů, trávit čas sám se sebou (což je pro spoustu lidí k zbláznění). Naučil jsem se hrát šachy (no hrát je asi silný slovo) a chci se naučit brnkat na kytaru. Dokážu lézt po zemi, ale taky bez nohou vyšplhat na lano.

Zkrátka a dobře třicítkou život nekončí. A troufám si říct, že ani čtyřicítkou, nebo padesátkou. Jasně, fyzicky to jde časem spíš do kelu, ale třeba moje máma se naučila po padesátce stát na hlavě a na rukách. Na pozved dá zhruba svojí vlastní váhu a skoro se už naučila žonglovat se třemi míčky (byť je s míčem totální opak mě).

(Skoro) nikdy není pozdě začít!

S téměř čímkoliv a nemusí se to týkat zrovna přímo pohybu, fitness, či cvičení. Naučit se dá novej jazyk, vařit jinou kuchyni, vystudovat školu, hrát na hudební nástroj, nebocojávimcovšechnoještě... Jen chtít. Naučit se znova, mít rád ten proces a akceptovat chyby, který s každým procesem učení automaticky přichází. Dát si prostor a čas poznávat. Nebát se bolesti, frustrace a zklamání. A ono to půjde. Možná jinak, než si člověk představuje. Ale půjde. Když se teda chce...

Netvrdim, že každá cesta nutně směřuje k vytouženýmu cíli. Já už taky možná některý věci nestihnu. Ale o to vlastně ani tak nejde. Učení je totiž samo o sobě uspokojujícím procesem.